Poezie

Střípky

Střípky zrcadlící
mé rozervané kusy duše.
Ach můj Bože bdící,
zkurvené to ale klišé.

Jak ale jinak říci to,
že hoří mi celé nitro?
Tak jak jinak to říct,
když popela je stále víc?

Proč není tu nikde švec,
nebo kovář a jeho pec,
co by sešil nebo zase zkul
z těch střípků aspoň půl.

Avšak duše není žádná,
ani šance titerně matná,
že by někdo zájem měl,
že by kousky spravit chtěl.

Vroucné přání mé by bylo,
že takové stvoření by žilo,
co řeklo mi, že tenhle svět
jest ten lepší řeky břeh.

Proč jinak v čase být,
když chce se jenom klít,
že vzal jsem jinému branci
na jeho život jeho šanci.

Proč nelze prostě říct
a nedělat si z toho nic,
co tuze trápí moje bytí,
aniž by všem bylo k zblití.

Všechno je to jenom lež,
z frazí postavená vež
s pouhou jednou cestou ven,
v letu doufáš, že je to sen.

Ale nitro, ačkoliv je spálené,
odmítá tou cestou jít,
i když je vše vzdálené
zkrátka nejde přestat být.