Poezie

PF18

Můj vnitřek v křeči
krvácí a neustále brečí.
Kam jen jsem to dal
hlavu, že takový je žal?

Nevím, jak mluvit,
když chce se mi jen dávit,
když každá vteřina
ničí mě jak sněžná lavina.

Nevím, co povídat,
když čas se jeví jako kat,
když srdeční sval
raději mou mršinu by žral.

Unavený, avšak němý,
kolem jde všecko světa dění -
nic za to nestojí,
když Tvé srdce není v pokoji.

To je to, oč tu běží -
chladno je, když uvnitř sněží,
a duše si tuze stýská,
když ve hlavě to hřmí i blýská.

Rád bych, tak rád,
aby mé srdce opět začlo hřát.
Hřát až každý blesk,
před mou září ztratí lesk.

Avšak moje zář,
teď skomírá a ztrácí tvář,
i tak chci ale dále,
snažit se a zářit neustále.

Tak doufám, že přijde čas,
kdy můj jas bude jasný zas,
tak jasný a hřejivý,
že se opět stanu úplný.