Poezie

Splín

Oči jako pod obraz
bez kapky chlastu.
Mysl jede na doraz
a huba plná žvástů.

Přemýšlím, co mi je:
Jako prázdná sklenka,
co nikdo nedolije
a na hranu jen brnká.

Tak co mi teda je?
Co mi v hlavě píská?
Kde je spásná naděje,
proč mysl si tak stýská?

Psaním těchto řádek,
pravda ukáže své lůno.
Odkrytím starých zátek,
mysl okusí hořké víno.

Snad tak zle nebude,
až poznám sama sebe.
Splín smysl pozbude,
i když z toho zebe.

Poslední prý umírá
naděje všude skrytá.
A tak život doznívá
a ta mrcha stále sytá.

Co mi, ptám se, je?
Smysl prostě nechápu,
mysl nesmysl bleje
a já ve tmě tápu.