Bez žánru

NejMarkétka

„Markétka je nejlepčejší.“ To by měl být název mé práce. Toto JE název mé práce. Správně by však měl být „Markétka je nejlepší“, vzhledem k povaze českého jazyka.

Než přejdu k popisu a charakteristice samotné této dámy, nemohu opominout fakt, že tato chyba již v úvodu je vlastně chyba záměrná. Je to opravdu především z důvodu, že, jak z názvu plyne, je Markétka nejlepší. Moc dobře si uvědomuje, že dělat vše dokonale je tou největší chybou, jaké by se mohla dopustit.

Nechte mě teď uvést několik jednoduchých důkazů, z nichž tento vyslovený a pro někoho udivující závěr vyplývá. Dokonalost totiž samozřejmě nemůže být beze změny, neměnná a zároveň bezchybná – tedy nemůže existovat. Alespoň ne pro pouhé smrtelníky, jako jsem já a Vy, milí čtenáři. Toto je hlavní věta, kterou dokážu pomocí několika menších tvrzení.

Nejdříve bych se tedy rád zaměřil na Chaos a Řád, kde lze názorně ukázat, proč takovéto extrémy ze své podstaty nemohou existovat. Později se ukáže, že pak nemůže existovat ani samotná dokonalost.

Poetika mého prvního důkazu zaměřená na Chaos je krásná, a přesto naprosto jednoduchá. Co je to Chaos? Chaos je neustálý pohyb bez jakéhokoliv řádu – nahodilý v každém okamžiku a v žádném okamžiku nelze říci, co to je ani jak se to zachová. Ale pokud my tvrdíme v nějakém okamžiku, že toto je Chaos, pak na tento okamžik dáváme tomuto objektu tvar, obraz i svým způsobem směr. Tyto atributy ale mít ze své podstaty nemůže, ergo takovýto objekt ani nemůže existovat. QED, jak by řekli mnozí.

U Řádu je důkaz víceméně obdobný, jsou tu však jisté změny. Co je to Řád? Neměnný prostor bez jakéhokoliv pohybu – včetně elementárního pohybu částic. Elementární částice ovšem nemohou zůstat v klidu – čím je elementární částice pomalejší, tím má větší hmotnost, e.g. elementární částice s nulovým pohybem má nekonečnou hmotnost – toto vede k paradoxu Řádu. Opět se dostáváme k oblíbenému QED. Zde je například vidět, že život je založen na neustálém pohybu.

Nyní již zpět k dokonalosti. Dokonalost je něco, co má pevný tvar, neměnný, dalo by se říci. Dokonalost je ovšem pro nás nuda právě proto, že je neměnná – lidé chtějí změnu, je pro ně důležitá. Tudíž už ze samé podstaty dokonalosti není dokonalost dokonalá. Je to samozřejmě paradox, který ústí k názoru (který považuji za nejsprávnější), že dokonalost sama o sobě neexistuje.

Někteří by mohli argumentovat, že v samotné dokonalosti musí být zakořeněna změna. To je ale lehce vyvratitelné, neboť jak by mohlo něco proměnlivého být dokonalé? Dokonalost musí mít každý atribut nejlepší (a to minimálně), ale pokud se dokonalost mění, pak by musely mít tyto atributy nějakou amplitudu, ve které kmitají. Nutně pak existuje věc, která má některý ze svých atributů hodnotnější (vyšší, lepší). Toto je důkaz sporem v tom, že tento atribut by dokonalost nemohla mít, neboť není nejlepší v objektivním měřítku. A zase naše staré dobré QED.

Pokud se tedy vrátíme k našemu hlavnímu tématu. Markétka je natolik uvědomělá, že se nesnaží dosáhnout dokonalosti jako takové – ona ví, že to není možné v rámci lidskosti (i polobožskosti). Chce se ale co nejvíce přiblížit k ještě existující hranici, která se pomalu stává paradoxem, jak se dostává blíže k pojmu dokonalost. Tedy dělá úmyslné chyby. Skoro by se chtělo říci: „Oh, jak dokonalé!“ My už ovšem víme, jak to s takovýmto tvrzením je.

Toto je zároveň jedna z Markétčiných nejzajímavějších a nejlep“čej“ších vlastností. Ona je unikát mezi unikáty a to právě tím, že mezi brilianty úmyslně hraje obyčejné sklo – nebo spíše mezi hlavními postavami křoví.

Nejedná se však o obyčejné zviditelňování, to bychom jí s naprostou jistotou křivdili. Jde o to, že Markétka ví, že k tomu, aby dosáhla oné „existující hranice dokonalosti“, musí jít jedinečným směrem. A tento směr ne vždy udržují ty nejlepší výkony – někdy je potřeba mít totiž výkony nejlep“čej“ší.

Ať už však tento směr leží kdekoliv, její citlivý smysl pro originalitu a unikátnost jej hravě najde. Markétce stačí tam vyrazit, být svá, taková, jak ji pánbů stvořil, a především… být NEJLEPČEJŠÍ.