Povídky

Já spatřil svět

'Blueberry pie' hlásala cedule nade dveřmi. Dále slibovala nejlepší ceny v okolí několika dní cesty.

Bob zauvažoval a zjistil, že nejenže má hlad, ale dokonce má i chuť na borůvkový koláč, který tak řvala do ulice cedule nade dveřmi obchodu.

Robert měl dosti naspěch, přeci jen zde nebyl na dovolené, jak by řekl jeho dobrý kamarád a šéf v jedné osobě Eddie. No, pomyslel si Bob, kamarád jen když odvádím svůj díl koláče. Poté se této myšlence zasmál.

Řekl si, že je to snad znamení. Se znamením jako alibi tedy sáhl na kliku dveří a zmáčkl. Než však dokázal vejít do obchodu, udělat jeden jediný krok, v hlavě mu probíhali myšlenky jako o závod.

Potíž s myšlenkami je ta, že myšlenka chtěná je myšlenka, která na své místo na výsluní nechce pustit žádnou jinou, zvláště pak ty nechtěné. Mlátí kolem sebe vším, co má, nejlépe starými téměř zapomenutými vzpomínkami, chutěmi a vůněmi. V tomto případě vzpomínkou na ten nejlepší domácí borůvkový koláč od babičky, jaký kdy vůbec ochutnal.

Myšlenka, která snad již od samého jejího vzniku neměla šanci se prodrat do první řady, bojovala věrně jejímu výcviku. Byla vycvičena dlouhým a tvrdým výcvikem, ale ani to není vždy dobrou zárukou. Bojovala však věrně. Nakonec však padla.

Myšlenky, které padnou, ale nejsou ztraceny, jen odejdou do zátiší a dále vyčkávají. Některé jsou nakonec zapomenuty, o některé se postará jejich čas, kdy je opět povolá, některé jen vyčkávají na další jim podobné.

Bohužel s odchodem do ústraní je ten problém, když opomineme-li problém s neproražením na povrch, že pak již myšlenky nikdy nemají tu jedinečnou možnost přijít včas.

O čem tato myšlenka vlastně vypovídala? Zdá se, že o ničem podstatném, ale tato zdání by nebylo dále od pravdy. Myšlenka jen chtěla tvrdit, že znamení nemusí být jen ty dobrá, vždyť existují i zlá znamení – pentagram, stigmata a další jim podobné. Tato myšlenka by v jiném světě strhla řadu dalších myšlenek, které by nakonec vyústila v jednu jedinou, starou snad jako lidstvo samo. Každý tuto myšlenku měl, každý jí vyslovil, ale málokdo se podle ní zachovával. Byla prostá: Nejdřív práce a potom koláče.

V jiném světě by tato myšlenka způsobila, že by Bob do obchodu nevstoupil. Inu, to by ale byl jiný svět. Svět, který existuje jen v hlavách lidí, kteří se vždy ptají, co kdyby.

Veškeré své marné snahy myšlenka vzdala v okamžiku zaznění zvonku. Zvonek umístěný nade dveřmi se rozezvučel tak silně, jako by se zdálo, že nepatří do tohoto světa. Zazvonění prořízlo vzduch, že se zdálo, že by měl být slyšet na míle daleko. Ale nebyl, lidé sotva metr ode dveří, kteří procházeli kolem, neslyšeli nic. Dokonce se zdálo, že ani nevidí ony dveře.

Všechno začínalo vypadat příliš podezřele. Každý podezřelý fakt vyvolával alespoň jednu myšlenky, ne-li více. Ty nakonec začali tvořit takový zástup, že myšlence na borůvkový koláč nepomohla ani vzpomínka na babiččin úsměv nad ještě teplou formou, ve které se nalézal čerstvý borůvák (jak mu často říkávala).

Bob pochopil. Bob i uviděl. Ale pro Boba již nebylo cesty zpět. Byl v jiném světě, jak by řekli někteří.

Ve skutečnosti byl ale pouze mimo tento svět. Svět je totiž jediný. A je také všeobsáhlý. Ale nakonec je tu také to ale. Všeobsáhlý je, ale ne zkrátka ve všem. Zbývá tu tedy nějaký ten prostor pro mimo, ne však pro jiný svět. Je to stejné jako například s čísly a znaky. Těžko nadejte číslo, které by mezi ostatní nepatřilo, ale podívejte se na znaky, ty jsou mimo stejně jako teď Bob.

Robert si tohoto faktu byl již vědom, stačil na to jen ten zvuk zvonku nade dveřmi, který jakoby rozechvíval samotnou realitu. Věděl, že zpět do světa již dveře nevedou, jsou jednosměrné. Bob mohl doufat, že nalezne další dveře zpět do světa, ale to znamenalo jít dopředu. Jelikož se ale jednalo o cestu nejistou, nebyla to zrovna povzbudivá myšlenka.

Robert chtěl zpět a proklel čas, jak před ním už tolik ostatních, že je tak krutý pán. Co naplat, přijmout přítomnost a odmítnout 'co kdyby' je vždy to nejlepší řešení.

To, co ale Bob uviděl, se dalo přijmout jen velmi, velmi těžko, natož pak popsat. V mimosvětě nemusí být nic, v mimosvětě nemusí být bezprostřední nic, v mimosvětě existují jisté věci. Věci, které mají mimo svět zůstat, věci, které jsou pro křehkou strukturu světa příliš těžké.

Ať už svět vystavěl kdokoliv, nemá smysl po něm pátrat, to jen vede k nekonečné smyčce. Avšak ptát se, proč existují věci, které jsou odsouzeny do chladného a temného mimosvěta, toto smysl má. Jsou příšery, které jsou prostě špatné, ale proč potom vlastně existují? Nějaký smysl to zřejmě má, to je jediná myšlenka, na kterou se lze upnout. Jsou ale i příšery, které se jen nehodí. Ty jsou ale také odloženy sem, mimo svět. Zde postupem času, který tu ve své podstatě ani neexistuje, šílí a odcizují se jak světu, tak i sami sobě. Nakonec se příšery, které se jen nehodí, stanou zvířaty, u kterých je jediným pudem boření a ničení světa. Svět je totiž to, a oni to ví, co drží pohromadě i tento sousední prostor.

Svět vyzařuje jistou energii, díky níž sám existuje. Tato zbytková energie vyzářená mimo živí i vše, co je mimo. Když tedy padne svět, padne i mimosvět.

Robert toto pochopil jen jedním jediným pohledem. Najednou ví, že byl vybrán jako obránce světa a že tento úkol nelze odmítnout. Ví to, protože je to tak zřejmé. Nikdo při smyslech se nechce dobrovolně ocitnout zde, mimo svět. Komu je tento výhled poskytnut, ten se přirozeně stává někým, kdo zuby nehty bude bojovat.

Najednou Bob věděl, že dveře se změnily, nyní již vedou zpět. Ale je tu ještě něco třeba udělat, něco vidět a pochopit. Aby svět mohl bránit, musí ho také pochopit. Robert se otočil a uviděl dveře s podivnými znaky. Nevěděl, co znaky znamenají, ale to nyní nebylo důležité. Důležité bylo teď něco jiného. Nejdřív musí vidět celý svět, a tak vzhlédl. To, co uviděl, bylo úžasné.

A tak Robert Browning spatřil Věž.