Povídky

Sen noci mikulášské

Zdál se mi sen. Nebyl to příjemný sen. Byl to jeden z těch snů, který si moc nepamatujete, ale zanechá ve Vás velmi nepříjemný pocit. Pocit, který by se snad dal nazvat panikou, nebo silným rozrušením.

S trochou hrůzy jsem se obrátil k ženě, která spala vedle mě. Přitiskl jsem se k ní a měl jsem šílenou chuť se nějak utěšit. Převalil jsem si jí na sebe tak, že na mně ležela zády. Rukou jsem jí zajel do klína, kde jsem ji začal hladit. Téměř okamžitě začala sténat, ale pak přišla rána.

Nejlépe bych to popsal jako oslepující a ohlušující temnota. Bylo to, jako když rychle vstanete a díky tlaku nevidíte chvíli nic. Nedá se říci, že by to jakýmkoli způsobem oslepovalo, ale přeci jen nic nevidíte. Ohlušující pak spočívalo ve velmi zesíleném šumu. Šum, který slyšíte, když říkáte, že neslyšíte nic, zesílil natolik, že dokázal přehlušit vše ostatní.

Po této ráně, která nastala a skončila v tomtéž okamžiku, jsem zjistil, že se začínám vznášet vzhůru. V letu jsem si uvědomil nejméně dvě věci.

První věc byla, že pokoj se změnil. Byl bych přísahal, že jsem se probudil v našem pokoji – tedy pokoji mém a mé ženy. Najednou to však byla ložnice mých rodičů. Zikmund Freud by asi nade mnou zajásal radostí. Bylo to dost divné, ale tato divnost mi došla až mnohem později. V onom letu jsem tento fakt prostě jen zaregistroval.

Druhou věcí pak byla změna mé ženy. Stále jsem jí držel zády ke mně. Stále to byla ona, ale už také jaksi nebyla. Byla najednou tak lehká a vůbec se nehýbala. Bylo to téměř jako by se proměnila v nafukovací pannu.

Toto jsou ony nejméně dvě věci, kterých jsem si povšiml. Jak jsem tak stoupal, zjistil jsem věc třetí. Strop zůstává pořád stejně daleko od podlahy a já se k němu neúprosně blížím. Podlehl jsem znovu pocitům paniky, ale pak jsem se probudil.

To ale, jak se ukázalo, nebylo nic proti tomu, co mě čekalo po probuzení. Nemohl jsem se hýbat. Měl jsem ruce zatuhlé v poloze, jako bych před sebou někoho držel. Má žena ovšem spokojeně spala nalevo ode mne a mé náručí zelo prázdnotou. Alespoň to už ale byl zase náš pokoj.

Pokusil jsem se tedy zavolat, ale předem jsem věděl, že je to marné, že mě nikdo neuslyší. Pravdivost mé předtuchy se naplnila a z mých úst nevyšla ani hláska, ani to nejmenší zakvílení.

Před několika lety se mi totiž stalo něco podobného. Těsně před spaním jsem zhlédl film. V tomto filmu hlavní hrdina dokázal vidět mrtvé lidi. Když byl v situaci, kdy tyto mrtvé lidi viděl, vždy mu od úst šel jen kouř, jako by mrzlo. Toto vše se mu začalo dít až po té, kdy ho jeho kamarádka z legrace zhypnotizovala. Řekl jsem si tehdy, že bych se mohl také zkusit sám zhypnotizovat. Myslel jsem si, že to může být zábava. Začal jsem si odříkávat nějaké fráze, o kterých jsem zaslechl, že se mají odříkávat, když někoho chcete zhypnotizovat. Říkat je nahlas, cítil bych se však asi trochu trapně, jak moc naivně a dětinsky by mohly fráze znít. Tak či tak to mělo účinek. Můj hlas se mi začínal vzdalovat od mé mysli. Než k tomu došlo úplně, napadla mě hrozivá myšlenka. Co když se nedokážu sám z hypnózy probudit? Rychle jsem otevřel oči. Zjistil jsem, že jsem ve svém vlastním pokojíku – tehdá ještě v bytě, kde jsem bydlel se svými rodiči. Jenže jsem se nemohl hýbat. Pokusil jsem se zakřičet, ale místo hlasu vyšel jen kouř, jako by mrzlo. Zkusil jsem to podruhé se stejným výsledkem. Potom jsem si řekl, že se musím uklidnit, a až napočítám do tří, tak se probudím. Raz, dva, tři, zaznělo mi v mysli a já se probudil. Dnes spíše věřím, že to byl jen neobyčejný sen, ale přesto mi naběhne husí kůže, když si na to vzpomenu.

Toto se stalo dávno. Nyní jsem měl ruce strnulé v prázdném objetí a od pusy mi nešel ani ten obláček kouře. Věděl jsem a věřil jsem, že se stačí jen uklidnit, možná uvolnit. Po chvilce jsem začal hýbat prsty a, než uběhlo několik dalších vteřin, začal jsem se hýbat celý.

Otočil jsem se k ženě a začal ji líbat po zádech. Chtěl jsem jí říci o zlém snu, ale nakonec jsem se rozhodl, že ji nechci budit. Navíc jsem si pomyslel, že to vlastně ani tak nebyl zlý sen, jen trochu hektický s kapkou paniky. Stačilo se uklidnit a to bylo celé.

Ani nevím proč, ale překulil jsem se na druhou stranu tak, že nyní má žena ležela napravo ode mne. Pak jsem se probudil.

Najednou, jak jsem tak ležel se ženou po svém pravém boku, jsem ležel se ženou po svém boku levém. Ležel jsem k ní zády a díval se z okna, které máme umístěné vedle postele. Je to spíše skleněná stěna než okno, neb je od podlahy až ke stropu.

Posadil jsem se na kraj postele a promnul si obličej. Jak jsem svěsil nohy z postele, ucítil jsem chladnou podlahu. Chtěl jsem se napít z láhve, kterou jsem měl postavenou u postele, ale pak přišlo to s tím oknem.

Osobně mám problém s jedním okem. Dalo by se říci, že šilhám. Když jsem unavený, tak mi levé oko ujíždí více doleva, než by mělo. Děje se to bez mého vědomí, ale jen a pouze když jsem unavený. Dokážu to udělat i sám od sebe, ale pak jsem si vědom jistého posunu v obraze, který vidím. Proč to ale vyprávím ve spojitosti s oknem?

Když jsem si tak seděl a chtěl se napít, mé levé oko najednou vidělo okno úplně jinak – obraz toho, co jsem viděl, byl velmi zvláštní. Zprvu jsem si neuvědomoval, jak jiný obraz oko vidí, což se ale nakonec ukázalo jako velmi podstatné.

Řekl jsem si, že stačí zavřít a otevřít oči a vše bude v pořádku. Udělal jsem, jak jsem si řekl, a na chvíli to pomohlo. To bylo správně, protože tento postup obyčejně opravdu pomáhá. V té chvíli jsem si uvědomil, že takhle divně jsem nikdy neviděl a že se mi musely zhoršit oči. Nebyl jsem rád, ale prozatím jsem alespoň pořád viděl.

Potom však mé levé oko opět zaznamenalo okno úplně jinak. Pochopil jsem téměř okamžitě, že to bude mnohem větší problém, než jsem si myslel. Zkusil jsem znovu trik s mrkáním, ale tentokrát už ani to nepomohlo.

Pak mi ale došlo, jak jinak to okno vidím. Okno bylo otočeno o devadesát stupňů. Zavřel jsem tedy oči, a když jsem je otevíral, šlo oči otevřít mnohem obtížněji. Věděl jsem však, že musím.

Nakonec se mi je podařilo otevřít. Uviděl jsem okno o devadesát stupňů pootočené, ale tentokrát oběma očima stejně. Zjistil jsem, že jsem se probudil a opět ležím zády k mé ženě. První dojem byl spíše zmatek než cokoliv jiného. Po té přišel dojem druhý a tím bylo pobavení.

Nedávno jsem viděl film, ve kterém kradli myšlenky ve snu. Vždy člověka uspali a pak mu vstoupili do snu. Tam ho přesvědčili, aby jim danou myšlenku řekl. Dotyčný, když se pak probudil, si pak myslel, že se mu to všechno zdálo a jen s obtížemi se na sen (jak už to u snů bývá zvykem) rozpomínal. Myšlenka však byla reálná.

Čím větší úroveň snu byla, tedy čím více snů ve snech navozovali, tím svět, který stvořili, byl nestabilnější. Výhodou pak byl fakt, že několik vteřin stačilo k tomu, aby v reálném světě uběhly celé měsíce.

Tato vzpomínka na film mne velmi pobavila. Napočítal jsem totiž, že jsem můj sen měl tři úrovně. Říkal jsem si, jestli to něco nemůže znamenat. Nakonec jsem však nehledal souvislosti, které bych pravděpodobně ani najít nemohl, a snažil se opět usnout.

Světla za oknem bylo sice hodně, ale přesto jsem odhadoval čas na tři hodiny po půlnoci. V Praze je i v noci světla jako za zamračeného dne.

Nevím proč, ale otočil jsem se na posteli na druhou stranu tak, že jsem nyní ležel hlavou vedle nohou mé ženy. Ještě s patrným lehkým úsměvem na tváři a s malým polštářkem pod hlavou jsem pomalu upadal zpět do říše snů.

Než jsem usnul, honila se mi hlavou zajímavá myšlenka. Po každém probuzení, které jsem onen večer zažil, mi přišel svět reálnější, skutečnější. Zkrátka po každém probuzení mi bylo jasné, že se nalézám blíže realitě. Když si na to nyní vzpomínám, velmi podobná myšlenka je v jedné třídílné sáze od Jacka L. Chalkera.

Nakonec ani nevím, zda jsem dokázal usnout. Co jsem ale zjistil, bylo, že nemohu pořádně dýchat. Po malé chvilce zjišťování, co se děje, mi došlo, že mě někdo škrtí. Kolem mého krku byly omotané čísi nohy.

S námahou jsem je dokázal roztáhnout a vyvléci se z této smrtelné smyčky. Z nějaké neznámého důvodu mi na hrudi zůstal přilepený polštářek. Strhnul jsem ho a postavil se. Konečně jsem zase mohl k mé úlevě dýchat.

Otočil jsem se, abych se podíval na svou ženu. Její nohy, co mě škrtily, to rozhodně nebyly. Má žena v klidu a spokojeně spala, pravděpodobně nic netušíc o hrůzách světa, ve kterém jsem byl polapen.

Z logiky věci jsem tedy vydedukoval, že v místnosti musí být ještě někdo. Někdo cizí přesněji řečeno. Ale kdo by to vůbec mohl být?

Z ničeho nic se najednou udělala taková tma, že jsem sotva viděl obrysy nábytku. To však nebylo tak důležité, pokud byl v našem pokoji nějaký nezvaný návštěvník a pokoušel se mě zabít.

Dotápal jsem tedy ke stolu a pustil lampičku. Lampa do tmy vykroužila kužel nažloutlého světla. Tma byla tak velká, že vše, co bylo vně dosahu lampičky, nebylo téměř vidět. Hranice světla a tmy byla tak patrná, že se zdálo jako by tma byla pevná neprostupná látka. Nemalou chvíli jsem z tohoto zdání nemohl odrhnout zrak.

Nakonec jsem však začal pátrat po cizinci. Pátrající oči mi nakonec spočinuly na posteli, kde jsem uviděl něco, co mne velmi vyvedlo z rovnováhy. Na posteli seděla má žena, nic neříkala a dívala se na mne.

Podíval jsem se jí pátravě do tváře. Její tvář však byla ponořena do stínů, velmi hluboko do stínů. Přesto jsem nějakým způsobem vycítil, že je jiná. Děsivá, smutná, vzdálená. Vypadala spíše jako loutka, u které nikdo netahal za nitky. Bez života, bez zájmu, tak sama.

Náhle, téměř jak z laciného hororu, řekla: „Stalo se něco?“

Nepolekalo mne to, přesto jsem cítil něco děsivého poblíž. Přimělo mě to se zamyslet, zda se nestalo něco zlého. Odpověď nebyla najednou důležitá.

Ovšem dříve, než jsem dokázal přijít se smysluplnou myšlenkou, se stalo něco, co mi přišlo zcela absurdní. Mé levé oko zachytilo obraz o devadesát stupňů otočeného okna.

Věděl jsem, co to znamená. Věděl jsem, že jsem ve snu. Přesto jsem si v duchu říkal, že to není možné. Zavřel jsem oči, rozpřáhl jsem ruce a začal se bláznivě točit. Cítil jsem studenou podlahu i proud chladného vzduchu kolem sebe. Tohle přece ve snu cítit nemohu, chtělo se mi řvát.

Oči jsem však musel otevřít, nebylo zbytí. Šlo to velmi ztuha, ale udělat jsem to musel, nakonec jsem to i chtěl. Po úporné snaze jsem oči dokázal otevřít a uviděl ono okno.

Probudil jsem se s hlubokým nádechem, jako bych se dusil. Ležel jsem čelem k oknu, ženu za zády a věděl jsem, že toto už je opravdu realita.

Chvíli jsem se pak pokoušel usnout, ale snažil jsem se také upamatovat na tento sen. Věděl jsem, že dokud si nesednu a nesepíšu tento vše, co jsem prožil (ačkoliv u snu je sloveso prožil trochu nepatřičné, jinak bych to jen nerad nazýval), budu pořád jen přemýšlet a do rána již neusnu. Ačkoli mi asi vždy bude běhat mráz po zádech při vzpomínkách na tento sen, cítil jsem, že by neměl být zapomenut.

A tak tu sedím a píši tyto řádky. Přemýšlím, proč se mi špatně mrká na levé oko, jako by snad bylo celou noc otevřené. To se ale už nikdy s přesností nedozvím. Žena leží po mém levém boku a nervózně se vrtí při svitu lampičky na nočním stolku. Já však musím být neúprosný, toto musím dopsat.

Během tohoto psaní mi nesčetně krát přejel mráz po zádech a naskočila husí kůže, dokonce i stále čekám, kdy se objeví neznámý snový host, ale naštěstí se zdá, že si má mysl ze mne jen krutě vystřelila.

Ještě teď mne fascinuje, jak byl sen přesný, jak každá maličkost byla ve snu stejná jako v realitě. Vím, že jsem zpětně detail do snu nedosazoval, vědomě či nevědomě. Přesto nyní nedokážu říct jedinou věc, která by ve snu byla jinak. Láhev, lampička, postel, okno, má žena – vše bylo přesně tam, kde to být mělo.

Po napsání těchto řádků jsem již klidnější, přesto ve mně sen vyvolává velké rozrušení. Byl děsivý svou precizností, svou přesvědčivostí a svou nekonečností. A přesně také díky těmto třem vlastnostem mne přitahoval a fascinoval. Proto nesměl být zapomenut, proto musel být zapsán.