Povídky

Podo na cestě

"Hele, Podo, jak jsme se vlastně dostali sem na tu cestu," ptal se John Malý.

"Cože, cesta? Pryč! Musíme pryč," začal křičet Podo, který o cestách věděl své.

Kdysi mu jeho strýček říkal, že když si nedá pozor cesta ho strhne a dovede nakonec na stejné místo jako jeho. Cesty už jsou takové. Zákeřné a neúprosné cesty vždy vedou k Prašivému poníkovi, kde se člověk opije a usne den co den a celou svou měsíční výplatu musí obětovat na splacení dluhů, úklidu a opravení škod, způsobené nadměrným mluvením.

(pozn. autora: Škody u Prašivého poníka se nedávaly za vinu tělu, které proletělo přes celou hospodu a rozbilo polovinu flašek vystavených jako výběrové zboží, což ovšem byla stejná podprůměrná vína a piva, akorát měla nalepenou lepší vinětu a byla proto logicky dražší. Škody se zde, jako i v jiných hospodách a putykách, dávali za vinu mluvení. Škodu například způsobilo, že jste mluvili o sestře bratrance od jistého Teda, což ovšem byl bratr Toda zvaného rozbiju-Ti-ciferník-jestli-řekneš-něco-o-mé-rodině, který čirou náhodou seděl u vedlejšího stolu. Nebo přijít v noci do baru v černošské čtvrti se slovy: "To je ale tma, co?". Zkrátka člověk si musel dát pořádně bacha, aby nemusel nic platit - když už z toho vyvázl živ a zdráv.)

Jenže malý John se neměl k odchodu. Naopak se začal velice třást a začal blábolit něco o vodě.

Podo se kouknul kam se John dívá. Vedle cesty kam se měli schovat se leskla a třpytila kaluž plná průzračné vody, pokud ovšem přejdete fakt, že v tomto kraji se termín průzračná voda vyskytoval u všeho, co se dalo jakž takž pít bez toho, aby jste umřeli v záchvatech křečí a prapodivných halucinačních představ o tom, zda koktejl bez paraplíčka je pořád koktejl. Ve skutečnosti to byla zhruba kaluž, která byla plná bahna, spadaného listí a sem tam nějaké té větévky a místních žaludů.

Podo přesunul zrak na John a nahodil výraz, který by se snad dal nazvat výrazem tázavým.

"Ne-ne-ne," koktal John, "neumim... pla- pla-vat," vypustil ze sebe nakonec John.

Podo polkl. Po chvilce ale zjistil, že jediné co může polknout je sucho v puse, protože už několik minut se nevěřícně dívá na Johna s otevřenou pusou. Nevěřícně zamrkal. Spíš zamrkal, aby mu nevyschli oči ustavičným čučením na John, jak se mu klepe brada, pohupuje se sem a tam a upřeně sleduje každou vlnku na kaluži. Jakmile ale zamrkal, koutkem oka zachytil změnu.

(pozn. autora: Nedá se říci, že by to byl pohyb, ale zkrátka změna. Jako když přijde žena ke svému dlouholetému příteli a koukne se po bytě - nezachytí pohyb, ale změnu. Například si nevšimne, že by se cizí kalhotky nešikovně schované pod gaučem hýbali, ale zachytí na první letmý pohled prostý fakt, že tam jsou.)

Změna byla na západě. I na východě.

Zatímco na západě se stahovala temná mračna na východě to začalo až podivně svítit, když vezmeme v úvahu fakt, že se spíše schylovalo k večeru a na východě slunce nezapadá. Bylo to vše takové... Podo hledal slovo, které by to vystihlo nejlépe. Pofidérní to bylo ono! Pofiderní, jak výstižné slovo!

V zadní části mozku, ale Poda začala lechtat jistá myšlenka. Bloudila a lechtala a bloudila a ne a ne najít dveře do reality. Samozřejmě jako jisté přísloví, že všechny cesty vedou do Říma, našla naše myšlenka cestu do reality, respektive dveře. Dřív nebo později každá myšlenka si najde cestu do reality. Vždy! Nicméně to ještě neznamená, že se do reality dostane - je velký rozdíl najít cestu a dojít až nakonec.

(pozn. autora: Šnek také najde cestu přes dálnici, ale je tu jistá velká pravděpodobnost, že nikdy nakonec nedojde. Leda by byla dálnice z důvodu rekonstrukce zavřena a dělníci vyhráli v loterii Štěstí pro každého* hromadný zájezd na týden do východních Himalájí, kde je ještě jeden další týden zdržela nehoda, kde figuroval sněžný muž, zlomená lyže, jeden nepěkně vyhlížející kámen o velikosti kriketového míčku a vysvětlování na policejní stanici s tématem ohrožených druhů.)

*(pozn. překladatele: Myslil jsem si, že loterii si autor vymyslil, ale ukázalo se, že takováto loterie opravdu existovala v USA v letech 1963 - 1965, kdy se soutěž ukončila z řad skandálů v managementu společnosti, která tuto loterii organizovala.)

Dveře do reality v myslily Poda byly ovšem z druhé strany pevně drženy myšlenkou o slově pofiderní. Tato myšlenka se nechtěla jen tak vzdát a opustit realitu a odspěchat na zapadlé vrakoviště hloupých myšlenek v nepravý čas, kam jisto jistě patřila. Nicméně realita sama o sobě pomáhá tyto dveře otevírat v případě takovéto situace a proto nakonec myšlenka o slově pofiderní svůj boj prohrála a v doprovodu reality naše šimravá myšlenka vybublala napovrch. Ukázalo se, že je to myšlenka o cestě.

"Pane bože, cesta! Musíme rychle pryč," řekl Podo a už už by odtahoval John, kdyby nebyl celý ztuhlý křečí, krom klimbavých pohybů sem a tam.

"Už je pozdě," odtušil polohlasem Podo a utřel si ruku o Johnovu košili, kterou mu právě John nevědomky poslintal.

A pozdě skutečně bylo. Na západě se zpoza zatáčky s doprovodem vyřítila skupina ošklivě vyhlížejících ošklivých skřetů s vychrtlým obrem s maskou jak z halloweena v první řadě doprovázena temnými mračny. Pan Halloween mu někoho připomínal, ale nemohl si vzpomenout, snad kdyby si sundal tu masku. Za to na druhé straně, na východě, se vyřítil zástup dlouhovlasých hubených postav, které Podovi na první pohled připadali jako čárkový kód. Byli to Golfové. Prastará rasa, která nejraději bojoval šestkou železem a oblékala se nejraději do kostkovaného motivu. V první řadě běžela šedá čárka - tedy muž staršího věku v šedém plášti, který mával holí před sebou, snad aby mu do obličeje nespadla nějaká ta babí pavučinka. Byl to - nikdy jsem ho neviděl podivil se Podo , nejspíš tedy nějaký blázen. Nad touto skupinou se rozplývala oslňující zář.

Skupiny se zastavili s ohlušujícím řinčením na jedné straně a s nepříjemným šustěním na druhé každá dva metry před Podem s Johnem. Jejich doprovod se na nebi srazil s dunivým zahřměním.

"Tcho... pššš... tcho... pššš..." vydechoval pan Halloween. "Pojď se mnou... tcho... pššš..." pokračoval dál.

"Tcho... pššš... tcho... pššš..." vydechoval blázen. "Nechoď, musíš se mnou... tcho... pššš..." dodal blázen.

Doprovodné skupiny mezitím vyslali odpovědné velvyslance, kteří se dohodli na souboji na planině Jamka 14. Golfové totiž nebojují nikde jinde nežli na travnatých, pěkně sestřižených a přehledných planinách. Občas se tu a tam může vyskytnou jezírko, snad i písečná plážička, ale to je tak asi všechno. Jakmile se domluvili na pozítří na Jamce 14 pokojně se rozpustili.

Zůstali tu už jen naši čtyři. Spíš tři, protože Johnovi se pomalu ale jistě zastavovali biologické hodiny, aniž by to kdokoliv věděl. Včetně jeho samotného. Ty kaluže jsou smrtelné.

"Podo, jsem Tvůj otec," prohlásil pan Halloween.

"Ne, to není pravda... to JÁ jsem Tvůj otec, Podo," řekl velmi přesvědčivě blázen.

Podo se zarazil, jediné na co se zmohl, bylo: "Cože?"

Chvilinku zavládlo naprosté ticho přerušované jen ťukáním jistého datla, který dával morseovkou vědět všem přítomným zvířatům, že se něco asi semele. Po oné tiché pauze nastal zmatek. Zmatek způsoben mluvením blázna, mluvením Halloweena a hlavně mluvením jich obou najednou. Po zmatku se začala hádka oněch dvou podivínů. Pak už to byla regulérní hospodská rvačka!

Podo jen přihlížel s němým úžasem na dva válející se šašky, kteří se snaží prát, na Johna, který se klátí na zem s nulovým pulsem a na nebe, kde poprvé viděl, jak se pere mrak se světlem!

Zamyslil se a došel k závěru, že s blázny na cestě nemá nic společného, protože jednoho otce už má, ať je pravý nebo ne - přispívá na školné, tak proč ne? Pak se zamyslil nad mrtvým Johnem. On ho neznal! Vždyť se srazili, když jeden pytlačil a druhý tajně odcházel od manželky pana hajného. Spadli někam dolů a tam byla... cesta! Myšlenka neúprosně putovala dál. Nemám s nikým nic společného, nemám být na cestě, tak co tu dělám?!?

Podo se rozběhl a skočil do prvního houští, které podél cesty našel.

Není to konec, ale je to začátek prastarého příběhu o Podovi, který se vypraví v mnoha zemích, takto to začalo, ale kdo ví, jak to končí?