Hospodské minipovídky

Ťukání

Začalo to dobře, ale pak jsme slyšeli to ťukání. Řekl jsem si, že je to v pohodě, ale jak já se pletl!
Říkal jsem si, že je to daleko, že to nemá cenu řešit, že se nám (hlavně mně) přece nemůže nic stát. Byl jsem mladý, krásný… obživu jsem taky splašil, zkrátka k pohledání. Ale přece jen to znělo moc blízko, příliš blízko.
Znal jsem jen pár známých, co slyšeli to ťukání, co zažili to, co potom přišlo, a hlavně ty, kteří to přežili. Jejich vyprávění bralo dech a občas se zdálo, že nebralo ani konce. To napětí, to nevyslovitelné mystérium, které v tom bylo. To všechno se zdálo nemožné. To všechno se zdálo jako z jiného světa. Něco, co se minimálně stávalo všem ostatním.
Dostali jsme však studenou sprchu, tím myslím, že se nám to stalo. Zrovna jsme pracovali v hlavní šachtě myslíce, že je vše v pořádku. Pak ale přišlo to ťukání, ale nejen to.
Krom ťukání mnohonásobně zesíleného tak, jak jsem si to nikdy před tím ani nedokázal představit, které se téměř ve zlomku vteřiny stalo nesnesitelným duněním, se do tunelu probourala jakási věc zvenčí. Byly to ohromné kleště neznámého tvaru, z neznámého materiálu a z neznámého světa.
Kleště vzaly Norma a bez milosti ho vytáhly pryč. Kam? Sám nevím, ale jistě to nebylo místo, kde dávají tequilu se solí, citrónem a paraplíčkem zdarma. A pak, ač jsem tomu nemohl uvěřit, zvedly a odnesly i mě.
„Hm… tenhle byl moc dobrý,“ pomyslel si pracující datel.