Hospodské minipovídky

Hádanka

V jedné malebné hospůdce, která byla umístěna v okolí přestupní stanice metra Florenc, seděli u stolu umístěného v samém srdci sálu oné restaurace čtyři, možná pět lidí. Přesněji jsem to spočítat nedokázal.
Zaměřme se ale především na stůl číslo 2. U tohoto stolu seděl manželský pár. Muž asi 187 centimetrů vysoký, vlasy prošedivělé, ale přesto vypadal velice zachovale. Jediné, co mu na stáří přidávalo, byl fakt, že v levém koutku jeho úst s velkými pysky¹ vězela fajfka snad ještě z první republiky.
Naproti tomu žena vypadala na dobrých pětadvacet. Vlasy asi po ramena sestřihané, barvené a velice pečlivě udržované. Původní barva byla též jako mužova značně prošedivělá, ale barva nová byla přenádherná kaštanově hnědá.
Ale především bychom se měli soustředit na to, co se týkalo stolu. Stůl byl celkem obvyklý – 4 nohy a dřevěný. Ovšem pomineme-li množství bitek odehrané ne zrovna dávno, které zanechaly množství šrámů, prasklin, odřenin a kdo ví čeho ještě. Na stole ležel popelník s hořící cigaretou. Cigareta patřila ženě. Dále tu bylo víno o objemu zhruba 1,8 dl. Ne, že by žena už upila, ale tento fakt byl výsledkem úporného snažení jednoho z číšníků, který už delší dobu vypadal na povýšení. Na druhém konci stolu bylo už napůl vyschlé kolečko od půllitru.
Ve své podstatě patřilo muži, který – a to jsem se zapomněl zmínit – se už delší dobu hádal o dvou věcech s výše zmíněným číšníkem. Pro změnu jednu věc též vysvětloval. Vysvětloval totiž, z jakého důvodu nepoužívá pod pivo podtácek. Šlo to celkem rychle se slovy: „Vidíte je tady snad?“ Muže ale více zajímalo, proč už půl hodiny čeká na druhé pivo. Také ho zajímalo, zda žena nemá náhodou „takzvaný podmírák“. Číšník se dušoval, že ne a že ho sám naléval.
Leč nechme ženu ženou, muže mužem a číšníka číšníkem. Můžeme v klidu zapomenout i na jejich – tím ovšem (jak si pozorný pozorovatel jistě všiml) nemyslím ženu – můžeme tedy zapomenout i na tu jejich hádku. Zaměřme, soustřeďme a především přenesme naši pozornost na psíka ležícího pod oním dřevěným stolem. Psík, vlastně raději pes byl z rasy československého vlčáka. Lidé si ho často pletli s celkem podobnou rasou haski. Měl krásnou bílo-šedou srst, která tu a tam byla protkána černými flíčky. Oči měl zářivě modré. Jinak to byl roztomilý, hravý, normální pes.
Tento pes využil své hravosti a pánovi nepozornosti a hrál si se svou novou hračkou. A Vaším úkolem, milí čtenáři, je uhodnout, s čím si mladé štěně hrálo?

¹ pozn. autora: Možná se divíte (a možná taky ne), proč píši pysk. Je to především proto, že jsem chtěl vystihnout mužův tvrdý výraz.