Hospodské minipovídky

Slib

Všichni jsme čekali, co se stane. Ani jeden z nás všech, a že nás bylo asi tři sta, neřekl nic nahlas.
Vládl tu jen jistý šum, přesněji neidentifikovatelný šum. Takový ten šum, který se dokáže, když na to přijde, změnit ve velký zmatek hlasů, který se dá slyšet například v metru. Na druhou stranu je to ovšem taky ten typ, který se v potřebné chvíli dokáže naprosto ztlumit. Tak přesně tento neidentifikovatelný typ šumu tu teď panoval.
Dá se říct, že panoval i přímo v nás. V našich srdcích, v našich hlavách, připraven se změnit. Teď už nezáleželo, jestli utichne, či ohluší. Změna byla nevyhnutelná.
Všichni zkrátka čekali, co se stane. A všichni z toho byli značně nervózní. Pak se to něco stalo.
To něco nebylo nečekané, ale způsob provedení čekaný nebyl. Byli jsme v početní převaze, ale oni zaútočili dvěma četami zákeřně zezadu. Obšancovali nás. Všichni jsme stáli jak přimražení. Do hlavy se nám loudil umíráček, alespoň tak to znělo.
Později přišli i nepřátelští důstojníci. Chvilku něco žvatlali o tom, že teď už patříme k nim. Každého chtěli vidět zvlášť. A od každého chtěli, aby jim tuto poslušnost slíbil. Hrůza!
Poslali poslíčka a ten nás tam po jednom posílal. Nevím, co by se stalo, kdybych věrnost neslíbil, už proto jsem raději vše přislíbil.
A pak se ozval ten hlas: „Úspěšně jste složili imatrikulační slib!“